Příběh Emy

Jejím problémem byla podle jejího přesvědčení žárlivost. Ani ne tolik ta projevená, hašteřivá a hlučná. Spíš vnitřní pocit, žár, bolest, utrpení, které jí nedovolovalo projevit lásku tak, jak by si sama přála. Nedokázala díky tlaku uvnitř komunikovat navenek s objektem své lásky.

Byla jedináček. Její rodiče ji milovali a zároveň jí dali svobodu projevu, myšlení, důvěru v její schopnosti. Taky jí ale dali důvěru v to, že se o vše dokáže postarat, tedy i o ně. I když byli poměrně mladí, slečna E. byla ta, které se ptali, zda je jejich rozhodnutí o čemkoliv správné: návštěva příbuzných, menu na Vánoce, přestavba domu. Ne že by vyloženě házeli svá rozhodnutí na ni, ona sama ráda rozhodovala, pečovala o ně, přijala tuto roli.

Když přišel ON, její vzorec chování z rodiny ji vedl k péči o jeho rozhodnutí. Nebyla zjevně panovačná, to rozhodně ne, věděla – v hlavě, nikoliv v srdci, tedy ne v emoční rovině – že nemůže lidi usurpovat, že je třeba jim dát svobodu. Ale její podvědomí se vzpouzelo – co to je, co mi bere mého muže? Jak si ho mám udržet? Jsem pro něj dobrá, má mě vůbec rád? Co když mě zase opustí jako každý doteď a já budu zase sama?

Považovala to za žárlivost, za kterou se styděla a chtěla se jí zbavit jako ponižujícího pocitu. Když jsme rozklíčovali její motivaci, našli jsme mnoho strachů: ze ztráty, ze samoty, z nedostatečnosti. Taková je žárlivost. Strach z opuštění, ze smrti v samotě s hlavou ohlodanou od koček. Ano, i taková představa může bránit láskyplné komunikaci.

Kolem horké kaše

Přijdou a pořád mluví. Někdy plácají a vy nevíte, proč říkají zrovna tohle, někdy mají opravdu vtipné historky, do kterých se necháte vtáhnout. Nenechají se přerušit a když se pak rozejdete, vlastně nevíte, proč jste se potkali. Nedokázali jste jim ani říct, co jste měli na srdci, protože vás nepustili ke slovu a v návalu jejich povídavosti jste na ostatní zapomněli.

Tohle je vtipný a skoro umělecký způsob jak se vyhnout tématům, o kterých někdo nechce mluvit. Takto jednají lidé, kteří nedokážou jít do konfliktu, bojí se konfrontace. Takže i v potenciálně přátelském hovoru vidí nebezpečí, že se budou cítit nekomfortně. Shrnu to takto: místo toho, aby rovnou řekli, že se o něčem bavit nechtějí, protože to by bylo otevřené projevení názoru a kdo ví, jak by to dopadlo, zahrnou vás i prostor okolo vás slovy, přes která je těžké se dostat.

Jestliže někdo neustále, byť v dobré náladě, ale bez pauzy k nadechnutí mluví a mluví, hledejte za tímto způsobem komunikace obavu. Strach z nějakého tématu, které tuto osobu velmi tíží a rozhodně o ní nechce mluvit. Veselý nekonečný tok řeči může být projevem vnitřních pochybností a nejistot.

Příběh Lukáše

Všichni ho mají rádi. Nejen že je ochotný a šikovný a pozorný i k sousedům, ale pořád se usmívá. Ať se děje cokoliv, úsměv na jeho tváři nemizí. Takže lidé kolem něj skoro zapomínají na hádky, na sprostá slova, agresivita se rozpouští. Jen si nikdo nevšímá proměn jeho úsměvu. Že má někdy kolem úst křečovitou vrásku. Že často jeho oči nesouzní s jeho úsměvem. Že někdy jsou jeho ramena svěšená víc, než by se k úsměvu patřilo.

Jeho rodiče se rozvádějí. Žádný dramatický rozchod, i on se necítí nijak vinen touto situací, jak to u dětí bývá. Jeho otec nedělá problémy, maminka na tatínka „nenasazuje“, budou bydlet blízko sebe, on se může rozhodovat, kde bude, tedy žádné překážky. Všichni se usmívají.

Takže vzorec chování, který si osvojil, vnucený vzorec chování, mu říká, že dokud se lidé usmívají, vše je v pořádku. A i kdyby nebylo, s úsměvem je. Naučil se tedy potlačovat ostatní emoce (které ale jeho tělo vždycky prozradí v ramenou, očích, vráskách na obličeji) a rozhodl se rozdávat úsměv. Protože bůhví, co by se stalo, kdyby se přestal na chvíli usmívat! Není jisté, zda by se vše kolem něj nerozpadlo. Strach z rozpadu systému a nejistota, co se stane, když zareaguju jinak – to se může skrývat za komunikací s permanentním úsměvem.

Strach jako potrava

Proč máte pojištění domácnosti nebo havarijní pojištění? Proč chodíte na preventivní prohlídky? Proč spoříte? Pro jistotu. Nevěříte svému řidičskému umění, svému tělu, světu, který se o vás určitě ve stáří nepostará? A to mluvíme jen o institucích, které vznikly na základě našeho strachu a potřeby ochrany. Pozor – i já mám pojištěné vše, co jde, a finanční rezervu si taky dělám.

Ve světě takovém, jaký je, není možné obejít se bez těchto věcí, to je jasné. Jen je dobré podívat se na tenhle systém taky z druhé strany. Někdy nás totiž šikovný dealer nebo reklama dokážou přesvědčit o našem strachu z něčeho, o čem jsme dosud nevěděli. Je dobré uvědomit si, že bázeň nás vede ke stavění hradeb. Někdy je to dobře, někdy ne. Někdy se rozhodneme svobodně, někdy pod tlakem strachu, který v nás někdo vyvolá.

Mnoho klientů zvlášť na semináři o nedostatku sebevědomí v komunikaci řeší tlak nadřízených v zaměstnání. To je vám zvláštní věc: člověk, který má na rtech permanentní úsměv a za ním skrývá nejistotu ze světa okolo sebe, se stal úplně logicky podřízeným toho, kdo se touto jeho nejistotou živí. Toho, kdo potřebuje ke svému vlastnímu klidu a pocitu jistoty vládnout někým nejistým. Usměvavý pán si pro takového šéfa přímo došel. Je to jeho životní zkouška. Nechá se manipulovat nebo se rozhodne vyzkoušet svobodu? Dokáže vypustit ze svého nitra emoce, postavit se za ně, komunikovat se světem svoji vlastní osobnost? Když vynechám tato velká slova – dokáže přiznat svoji nejistotu, zeptat se, odmítnout, zamračit se nebo zasmát tehdy, kdy on chce?

Řešila jsem případ v malé komunitě, kde proti sobě stáli sousedé a muž s obsedantně kompulzivní poruchou. On, úzkostlivě uklízející. Když namrzla vozovka, po které všichni jezdili a posypali si ji štěrkem, on ho zametl. Stěžoval si, že štěrk poškrábe dlažební kostky.

Sousedé nechtěli tvořit konflikt. Hrůza z toho, že dostanete nálepku mrchy, potížisty, stěžovatele je velký. A proto sousedé mlčeli. O tomhle případu jsem se dozvěděla od jednoho z nich. Když jsem zkusila s chronickým uklízečem promluvit, zjistila jsem, že to není – naštěstí – typ „já vám ukážu, kdo je tady pánem“, ale že má stejné pocity jako ostatní. I on si myslí, že je utlačován, nepochopen, že jsou všichni proti němu.

Strach na obou stranách postavil zeď, a přitom stačilo jen spolu promluvit. Ale i tady zafungovala obava, poplach – jak by mohla zareagovat druhá strana. Tedy strach z vlastních představ toho, jak by situace mohla dopadnout.

Všichni se tímhle strachem živili, zvětšovali ho, báli se potkávat se před domem. Nejistota, zda by vůbec dokázali spolu mluvit, poničila soužití sousedů na jednom krásném místě.

Jak strach najít

Upřímně – ve druhých ho najdete rychle, snadno, přímo pudově „ucítíte pach krve svého protivníka“. Zkrátka odhalíte jeho slabé místo a tou nejstarší částí mozku si budete myslet, že je to strach, co cítíte, a zaútočíte. Anebo budete mít nutkání zaútočit, ale slušné chování vám to nedovolí. Ale můžete se taky mýlit. To, co budete vnímat jako partnerův strach, může být jakákoliv jiná emoce slabosti, zranitelnosti. V takové situaci není třeba ztrácet čas psychologizováním. Zapojte empatii, soucit s břemenem toho druhého, přizpůsobte se dané situaci a vyhnete se konfliktu nebo slzám nebo mlčení.

S vlastním strachem je dobré jít za někým cizím, za odborníkem, kterému budete věřit. Proč cizím? Protože přítel k vám něco cítí, je s vámi propojen, může do vašich emocí projektovat svoje vlastní. Budete-li chtít sami najít svoje bolavé místo, zůstanete na povrchu, nikdy neříznete tak hluboko, aby vás to bolelo, to je logické. Ale to je v případě všech podob strachu nutné.

K tomu ještě přidejte rozmanitost pocitů, které pro vás mohou být mnohem bolestivější než strach a které za něj skrýváte. Ty vám opravdu může ukázat jen někdo druhý, nezúčastněný.  Věřte, že i sami psychologové chodí za svým „guru“, kterého si vyberou, na – jak já tomu říkám – duševní hygienu. Je to třeba a všichni to děláme taky pro vás.

Protože to, co zažijeme na vlastní kůži či duši, pak můžeme dávat dál jako pomoc.